Řecko
Dějiny Řecka jsou nejdéle zaznamenanými dějinami ze všech evropských zemí.[1] Historický vývoj této oblasti je písemně doložen již od 2. tisíciletí př. n. l. Avšak již v 7. tisíciletí př. n. l. nacházíme na řeckém území první neolitické osady. Z rozvoje kultury a hospodářství se zpočátku těšila zejména Kréta, kde se tamější Mínojská civilizace již vyznačovala stavbou paláců, kolem nichž vyrůstala menší města a které byly sídlem místních vládců. Po úpadku Kréty nastoupila, nyní již v samotném Řecku, kultura Mykénská. Zdejší vládci často bojovali mezi sebou, ve společnosti panovaly značné sociální rozdíly. Mykénská kultura padla za oběť nájezdům mořských národů a Dórům, kteří se zde spolu s dalšími kmeny usadili. Následný hospodářský a kulturní úpadek je označován jako temné období.K novému rozkvětu dochází až v souvislosti s řeckou kolonizací a vývojem antické řecké polis. Řecko během archaického a klasického období dosáhlo obrovského kulturního, mocenského a hospodářského vzestupu – antická řecká kultura se stala jedním ze základů naší civilizace. Řekové dokázali úspěšně během řecko-perských válek uchránit svoji samostatnost vůči perské říši Achaimenovců. Následné války mezi řeckými městskými státy (zejména mezi Spartou a Athénami) vedly k mocenskému oslabení a k ovládnutí větší části Řecka makedonským králem Filipem II. Jeho synoviAlexandrovi se podařilo vyvrátit perskou říši a jeho vojska dospěla až k břehům Indu. O něco později ale Alexandr umírá ve svém sídelním městěBabylónu, území říše si mezi sebou rozdělují jeho vojevůdcové – diadochové. Nastává helénistické období, během něhož se navzájem ovlivňují řecká a orientální kultura.
V 2. století př. n. l. se Řecko stává součástí římské říše, ale řečtina nadále fungovala jako obecný dorozumívací jazyk na mnoha místech ve východním Středomoří. Římská říše se poté roku 395 rozpadá na dvě části – Západořímskou a Východořímskou. Východořímská či také byzantská říše nadále po jistou dobu vzkvétá a postupem času se zde stále více prosazuje řecká kultura. Byzanc hrála po značnou část středověku roli evropské velmoci. Tento státní útvar zanikl roku 1453, kdy jeho hlavní město dobyla vojska osmanské říše. Po ovládnutí většiny Řecka Osmané dále rozšířili své území do Levanty, Egypta, severní Afriky, Arábie, zbytku Balkánu a části Maďarska. Centrem umění se stává Kréta, která se nachází pod benátskou správou. Významnou vrstvou se v 17. století stávají fanarioti, snažící se o nové povznesení řeckého národa.Civilizace řecké doby bronzové jsou označovány jako egejské, jedná se o civilizaci mínojskou, kykladskou a helladskou, později mykénskou, na řecké pevnině, blízká jim byla i kultura Tróje a Kypru. Doba bronzová počala v egejské oblasti nejdříve na počátku 3. tisíciletí na Kykladách, těžících z výhodných přírodních podmínek.[3] V druhé čtvrtině 3. tisíciletí se znalost bronzu rozšířila do pevninského Řecka a na Krétu a vznikla tak helladská a mínojská civilizace. Na počátku 2. tisíciletí začíná velký rozvoj Kréty, s jejíž civilizací splývá kykladská kultura. Helladská civilizace byla v rané až střední fázi ovlivněna příchodem protořeckého etnika a vznikla civilizace mykénská, která ovládla i Krétu. Na přelomu 12. a 13. století egejské civilizace zanikly pod vlivem vpádu mořských národů a následovalo takzvané temné období.
Jednotlivé egejské kultury jsou tradičně děleny na tři období, rané, střední a pozdní a ty dále členěny na další tři úseky označované římskými číslicemi. Jemnější dělení používá k označení fází písmena, případně ještě arabské číslice.